skvělý úspěch Veroniky Paurové z 9. A

Další skvělý úspěch Veroniky Paurové z 9. A v literární soutěži

Kdo umí, umí. Pravdivost těchto slov potvrdila Veronika Paurová z 9. A, která ve velmi krátkém čase uspěla již ve druhé literární soutěži. Tentokrát se jedná o 12. ročník projektu Face2Art, kde obsadila nádherné 2.-3. místo v kategorii Povídka autorů od 13 do 17 let. Zabodovala se svým dílem O kapce vody, které původně vzniklo jako školní slohová práce, ale bylo několikrát přepracováno až do výsledné podoby, kterou najdete níže. Patronkou této kategorie byla spisovatelka Daniela Fischerová, známá autorka rozhlasových her a scénářů, která rozhodla o konečných výsledcích. Jednalo se o soutěž s velmi širokým rozpětím - bylo možné zapojit se celkem v sedmi kategoriích (Hudební skladba, Píseň, Fotografie, Film, Báseň, Povídka a Choreografie). Slavnostní předání cen se uskutečnilo 9. prosince 2023 v Praze.

Děkujeme Veronice za vzornou reprezentaci školy a přejeme jí, aby ji úspěchy motivovaly k další literární tvorbě.

Mgr. Jana Chalupová

O kapce vody

    Byl jasný večer, zdálo se, že snad všichni lidé ve městě si dnes v barech a na bujných večírcích užívají krás života, které zlatá dvacátá léta nabízela. I když možná ne úplně všichni – jeden muž, někteří by možná řekli i chlapec, v němž již odmala dřímala básnická duše, sedě ve svém koženém křesle v patře nad barem, zasněně sepisoval příběh zformovaný všemi svými pocity a myšlenkami do románu v naději, že by při troše štěstí mohl něco vydělat nebo se snad i proslavit. Přál si prožít ten svůj americký sen. Při svém snění měl v oblibě popíjet víno…
     A nyní je načase představit si také vašeho vypravěče. Já nejsem v tomto příběhu tím důležitým aktérem, ba naopak – jediným mým údělem po celou mou existenci zde mezi vámi je pouze být svědkem těch nejrůznějších událostí, které si jen dokážete představit. Jsem molekula vody. Ale molekula je moc dlouhé slovo, takže mi dovolte říkat si kapka. Právě jsem v klidu a pokoji odpočívala ve sklenici na víno a užívala si alespoň trochu světla, které produkovala lampa opodál, neboť v sudu, v němž jsem měla uzrát se zbytkem suchého červeného, jsem strávila nemálo času. Žel bohu jsem však za pár chvil skončila v trávicím traktu našeho mladého umělce, ale co se dá dělat?
     Cestovala jsem dalších pár let po světě a na mladíka s vínem jsem si vzpomněla jen párkrát. A to do jedné bouřky, kdy jsem s pár svými sestrami spadla do vlasů jednomu vojákovi, který mi se mi zdál být v tu chvíli cizí. Nicméně u večeře si k němu přisedl nějaký další muž v uniformě. „Ty jsi nový, viď?” otázal se můj voják. „Jo,” odpověděl, „chtěl jsem bojovat za svou vlast. Rodiče protestovali, div mě nevydědili. Prý ,budeš nám tu na farmě hezky pomáhat,’ říkával vždycky táta.”
Ten můj zatím jen krátce přikývl a pustil se do jídla. Možná by mohl být víc komunikativní, taky se chci něco dozvědět…
„Jak ses sem dostal ty?“ zeptal se ho k mému štěstí nováček. „Chudoba,“ odvětil, „chtěl jsem být spisovatelem, ale pak přišla krize, tak jsem se tak potloukal od kšeftu ke kšeftu, až jsem skončil tady.”
     Naneštěstí pak vlasy uschly a já byla odváta větrací šachtou na moře, kde jsem sledovala, jak je letadlová loď i se zbytkem flotily bombardována letadly, která se jako andělé smrti objevila mezi mraky. To už mi bylo jasné, že příběh tohoto človíčka tady končí.
     „Vidíš, já tomu nebohému chlapci říkal, že nemá chodit do armády, radši měl zůstat doma na farmě,” povídal nějakou dobu po rozhovoru jeden farmář své brečící manželce, trojnásobné matce, která se právě dozvěděla, že její syn pravděpodobně zemřel na lodi, načež jí její muž natočí sklenici vody, která neobsahuje nic jiného než vašeho vypravěče. Svět je opravdu malý, že?
     Být kapkou je vlastně absolutně úžasné. Stanete se svědky neskutečných věcí, které vcelku ani nejsou důležité, jen čiře fascinující. A je to vůbec nakonec všechno jenom o příbězích? Možná je v tom taky jakýsi neurčitý pocit stálosti. Že utrhnete-li květinu, možná zemře, ale její tělo, roztrhané, rozložené, zkrátka v úplně jiné podobě, tu přece zůstane navždy. Že po té zemi, po níž teď chodíme my, chodili naši předci dávno a budou chodit naši potomci, dokud tu bude. No není to úžasné, jakou pouť už máme my všichni stejně jako ta voda za sebou?