Jihočeský úsměv 2023

„Ale mami, já nechci jít spát, já se bojím,“ nekontrolovatelně vzlykal malý chlapec a tisknul se ke své mamince. „Ne, Toby, každý musí spát, přestaň si vymýšlet a hybaj do postele!“ zavelela maminka. Situace byla čím dál vypjatější a atmosféra v obývacím pokoji nepříjemně houstla. „Mami, prosím, já nechci, maminko, nechci tam, prosím!“ mumlal Toby vysokým, úzkostným polohlasem. Ona ale neměla dnes zrovna přehršel trpělivosti, a tak poslala svého syna spát rázněji. Možná při tom zvedla hlas, třeba i zakřičela, ale Toby v tu ránu zmlkl a s tichým vzlykáním se rozběhl do svého pokoje. Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, ne? Je mu devět a musí mít dostatek spánku, nedá se holt nic dělat. Toby padl do postele, zachumlal se do peřiny a tiše brečel. Srdce se mu svíralo, třásl se, potil a jediné, po čem toužil, bylo mámino objetí. Neprožíval si právě nic menšího než panickou ataku. Ty teď byly znepokojivě časté. Po tvářičkách mu stékaly slzy, nechtěl jít spát. Udělal by cokoli, aby nemusel. A to proto, že věděl, že za zavřenými víčky na něj čeká noční můra. Už ho láká na vidinu sladkého, přesladkého spánku, který pak pokaždé zhořkne v nechutnou slátaninu čiré hrůzy a znechucení. Propadnout se do říše snů znamenalo zřítit se TAM. A cesta zpět není jednoduchá a její brány se otevírají jen zřídka. Stejně, jako se to stalo včera i předevčírem a stane se to zítra i pozítří, bylo to i dnes. Jakmile usnul ve své měkké, teplé postýlce, probudil se na tvrdé, chladné matraci se starou, zatuchlou dekou v polorozpadlé chatrči o jedné místnosti, jež postrádala barvy. Naproti posteli byla jen dvě čtvercová okna beze skel a mezi nimi dveře. Probudil se v noční můře. Ležel v posteli a snažil se nepozvracet se. Tady trávil každičkou noc v nesnesitelných záchvatech úzkosti a strachu. Jednou se okny do místnosti rvaly tisíce drobných i obrovských chlupatých pavouků, jindy zpod postele vylézaly stovky různobarevných hadů a plazily se po celé místnosti, jednou Toby musel poslouchat desítky hlasů ječících v bolestné agónii. Každou noc pro něj byla přichystána nová show, jíž musel přihlížet do té doby, dokud na shnilé matraci znovu neusnul a neprobudil se doma ve svém pokoji. Jedna noční můra za druhou každou noc poslední měsíce, možná i roky. Jinak tomu nebylo ani dnes, kdy se Toby v křečích strachu balil do deky a čekal, co se bude dít. Úzkost narůstala, bylo to ještě horší než obvykle, nejspíše kvůli hádce s maminkou. Zavřel pevně oči a snažil se usnout a dostat se z tohoto prazvláštního místa dřív, než se něco stane. Chvíli se opravdu nic nedělo, když se najednou teplota v místnosti snížila tak o šest nebo sedm stupňů a zvenku se ozvalo uši drásající skřípění. Toby, snaže se skrze slzy zjistit, co se děje, spatřil v okně stát postavu, jejíž obličej nikdy z paměti nevymaže. Vypadal jako politý kyselinou, rozkládající se po dlouhá léta nebo sežehnutý plameny pekelnými, zkrátka znetvořený do hrůzných, nechutných tvarů. Svými zuby vydával onen ohavný zvuk a očima zjevně postrádajícíma zorničky zíral bez sebemenšího pohybu přímo na něj. Malého chlapce jako by chytila železná ruka úzkosti a sevřela mu hrudník zvířecí silou, což mělo za následek to, že se mu obrátil žaludek a vyzvracel se vedle postele. A to všechno ještě předtím, než do místnosti oknem pomalu, ale jistě dorazil hnilobný pach a ještě větší chlad, který už byl téměř k nevydržení. Tobyho oči se znenadání opět zalily slzami, avšak jakmile si je protřel, postava byla ta tam. Železná ruka se znovu zaťala v pěst svírající hruď malého chlapce, a to ještě silněji než předtím. Zčistajasna ho však do nosu udeřil smrad, až ho téměř omráčil. V tu chvíli se přímo u postele začala vynořovat ona postava a hleděla přitom do Tobyho tváře z takové blízkosti, že strnul hrůzou snad na celou minutu. Všechna ta úzkost, panika, bezmoc a znechucení se proměnily v jednu jedinou věc, touhu utéct. Toby vystřelil z postele rychlostí, o níž netušil, že se jí dá dosáhnout, a vůbec poprvé vyběhl z chatrče. Nic neviděl, neslyšel, nepřemýšlel, necítil nic jiného než instinkt, který právě zuřivě křičel, aby utíkal seč může. Po nemalé chvíli se zastavil, jelikož mu docházel dech a srdce bilo, div nevyskočilo z těla. Lehl si na zem a uvědomil si, kde vlastně je. Všude kolem něj stály jen kmeny vysokých černých stromů kompletně bez větví, s nimiž silně kontrastovala nepřirozeně bílá mlha, v níž se špičky stromů dokonale ztrácely. Stromy stály v řadách za sebou jako vojáci a jejich kůra byla hladká a uhelně černá. I přesto, že se tento les zdál nepochybně fascinující, Toby ještě vleže na zemi zavřel oči ve snaze usnout. Ale jakmile nechal svá víčka spadnout, cítil, že je něco v nepořádku. Po dlouhých minutách, možná i hodinách snažení mu totiž došlo, že jediné místo, na němž je možné usnout a vrátit se domů, je postel v chatrči. A nyní si uvědomil další poměrně nemilou skutečnost. V husté mlze nedokáže říct, odkud přiběhl, ani kde ona chatrč vlastně je. Zajímavé, jak se najednou tak hojně užívaná věta „dobré ráno“ jevila jako krásný, nedosažitelný sen... 

Veronika Paurová, 14 let