Dějepisná exkurze do Polska

ÚTERÝ 23. 5.

1. část – cesta a solné doly (Veronika Marcínová, 8. A)

Slunce už dávno zašlo za obzor, když jsme popadli naše malá zavazadla většinou v podobě batohů a vyrazili ke škole. Všichni jsme se rozloučili se svými drahými členy rodiny a postupně se usadili v autobuse. A tak chvilku po půlnoci začala naše výprava do Polska. Sotva začalo svítat a my poprvé zastavili, všichni spali průměrně dvě hodiny, a to tito lidé byli ještě šťastlivci. Na benzince jsme se mohli pokochat úsvitem slunce, který všemu živému oznamoval nový den, včetně nás, na které čekal velmi dlouhý den.

Po asi třech hodinách autobus zastavil a naše průvodkyně nám oznámila, že máme vystoupit. Na zhruba hodinu jsme měli rozchod a mohli se podívat buď do parku, nebo nedaleké zámecké zahrady. Poté jsme vyrazili na prohlídku solných dolů ve Wieliczce. Zde nás seznámili s životem horníků a ukázali například kostel zasvěcený Kinze, bájné princezně z Maďarska. Prostor dolů byl velmi pěkně vybaven a vy jste si tak mohli přestavit, jaké to zde asi bylo a jak to všechno fungovalo. Nakonec jsme si samozřejmě mohli pořídit nějaký ten suvenýr.

2. část – Krakov (Adéla Kopaničáková, 9. B)

Druhá zastávka v Polsku byl Krakov. Když jsme vystoupili z autobusu, upoutal náš pohled krásný krakovský hrad na Wawelu. Okolo hradu nás provedla paní průvodkyně a řekla nám mnoho zajímavostí, jak o krakovském drakovi, tak o samotném hradu. Po rozchodu, při kterém jsme si mohli hrad prohlédnout ze všech stran, se výprava přesunula na náměstí Rynek Główny ve staré části města. Naše cesta směřovala na tržnici a celý výlet jsme zakončili v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Po tříhodinovém volnu jsme zamířili k autobusu a jeli na hotel. Krakov se nám všem líbil a spousta z nás by ho určitě ještě jednou chtěla navštívit.  

STŘEDA 24. 5. (Valérie Stehlíková, 8. A)

Ve středu jsme měli budíček v 6:20. Jelikož jsme všichni byli unavení z předchozího dne, nevstávalo se nejlépe. Po ranní hygieně jsme si došli na snídani, která byla v podobě švédských stolů, takže jsme si každý mohli dát, na co jsme zrovna měli chuť. Po snídani jsme měli ještě trochu času na sbalení a poté jsme už odevzdali karty od pokoje, nasedli do autobusu a vydali se směr Osvětim. Byla to celkem dlouhá cesta, vyjížděli jsme okolo půl osmé, dorazili jsme tam lehce po deváté hodině. Před prohlídkou jsme dostali sluchátka, protože jsme byli velká skupina, takže naše průvodkyně mluvila do mikrofonu a my ji slyšeli ve sluchátkách. Také nám musela překládat slova průvodkyně vyškolené přímo na prohlídky Osvětimi, jež bohužel nemluvila česky.
Myslím, že prohlídka koncentračního tábora všechny velmi zasáhla. Vcházeli jsme do několika domů, kde kdysi pobývali Židé. Zde jsou vystavené věci, které nacisté nestihli zlikvidovat, a visí zde spousta autentických fotografií. Viděli jsme hromady vlasů lidí, kteří tam opravdu byli a zažívali hrůzy, jež si nikdo ani neumí představit, jejich oblečení, které skutečně nosili, také spoustu zavazadel, která si přivezli plná svých cenných věcí s nadějí na lepší život, jehož se nikdy nedočkali. Co pro mě bylo asi úplně nejtěžší, bylo slyšet o tom, co doktor Mengele dělal lidem, pokusy, které zkoušel na dvojčatech. Chodba byla plná fotek vězňů, pod nimiž byla napsaná i data jejich příchodu a jejich smrti v koncentračním táboře, z čehož se dalo vyčíst, jak dlouho v táboře přežili, a to u většiny nebylo moc dlouho. Viděli jsme tam fotografie těch, kteří přežili jen tři měsíce, někteří však i více než rok, avšak průměrná doba života byla okolo tří, čtyř měsíců, pokud jejich život neskončil hned po příjezdu v plynové komoře.
Po Osvětimi nás ještě vzali do Březinky, kde kdysi byla krematoria a plynové komory, teď už tam však stojí jenom dřevěné budovy. Dozvěděli jsme se, že chodit na záchod se mohlo pouze ráno a večer, čas byl omezený. Také jsme zde viděli koleje, po nichž přijížděly deportační vlaky, a jeden vagon z tohoto vlaku. Naše prohlídka se někdy okolo třinácté hodiny nachýlila ke konci, na psychiku prohlídka nebyla úplně jednoduchá, ale jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.
Nasedli jsme do autobusu a už se vydali směr Ševětín. Ještě před polskými hranicemi jsme se zastavili na oběd, abychom utratili zbylé zloté, a potom jsme už jen s jednou krátkou zastávkou jeli přímo před školu, kam jsme dorazili okolo půl deváté večer.

Shrnutí (Veronika Marcínová, 8. A)

Úplně nemohu říct, že se mi výlet líbil, jelikož koncentrační tábor není něco, o čem byste řekli, že pobyt na tomto místě vás činil šťastným, ale tři čtvrtiny výletu byly opravdu moc pěkné a zbytek byl velmi poučný. Myslím, že díky tomu máme k těmto místům a všem lidem, kteří zde z donucení pobývali, mnohem větší úctu, než když jsme sem jeli.

(fotografie)