Indiánský vítr zafoukal do naší družiny

Venku za okny je zima. Sluníčko jen nepatrně vykoukne zpod mraků. A protože do teplého počasí je ještě daleko, rozhodli jsme se v družině, že si sluníčko trochu přivoláme.

Pozvali jsme proto k nám do družiny původní obyvatele Ameriky neboli Indiány. Tedy ne přímo fyzicky, ale alespoň formou povídání, písniček a tvoření.

Nejprve se utvořily čtyři samostatné kmeny. Z prvního oddělení byl kmen zvoucí se „Hnědí medvědi“, z druhého oddělení vznikl kmen „Divocí koně a medvědi“, z třetího oddělení se stala „Liščata“ a ve čtvrtém oddělení se utvořil kmen „Apačové“. Každý kmen si vytvořil kmenovou ceduli, na kterou fixami, pastelkami nebo vodovými barvami ozdobně napsal a vykreslil svůj název.

Každý kmen pracoval samostatně, ve svém oddělení.

Při kmenovém tvoření jsme si postupně vyrobili indiánskou chýši, zvanou tepee, totem, který zářil všemi barvami a věci, bez kterých žádný správný indián nemůže být: čelenku s barevnými pírky, masku, před kterou každá bledá tvář vezme do zaječích, lapač snů, jenž ochrání svého majitele před zlými sny a náramek přátelství.

Během dvou týdnů, které jsme tomuto tématu věnovali, jsme se naučili nazpaměť i krásnou indiánskou básničku či jsme plnili různé úkoly v indiánských pracovních listech.

Při povídání jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Věděli jste, že indiáni jezdili na koni bez sedla, že měli úctu ke všemu živému, že pokud malý indián něco nevěděl a chtěl to zjistit, vždy se našel někdo, kdo mu vše trpělivě vysvětlil, dokud to nepochopil, že mnoho indiánů dnes žije v rezervacích, protože o původní domov přišli?

Povídání o větru, který k nám do družiny zafoukal trochu z indiánských zvyků a tradic zakončíme jednou moudrostí, od indiánů z kmene Cree:

„Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.

Marie Jirsová